Smetanova Má vlast jako multimediální show na jihu Čech

25.06.2024

„Festival Hvězdy nad Vltavou existuje a prosperuje především díky jeho zakladateli Pavlu Šporclovi, houslovému virtuosovi, rodákovi z Českých Budějovic.“

„Interpretace Tomáše Braunera s Pražskými symfoniky mne upřímně nadchla přirozenou muzikantskou spontánností a dirigentskou vyvážeností. Nehledal sebe v umění, ale umění v sobě.“

„V Táboru a Blaníku nastal ten pravý okamžik pro avizované ztvárnění vizuálních obrazů v režii Rudolfa Stříteckého.“

Třetí ročník multižánrového hudebního festivalu Hvězdy nad Vltavou zahájil v Českých Budějovicích na Sokolském ostrově 21. června 2024 Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK se svým šéfdirigentem Tomášem Braunerem. Uměleckým ředitelem festivalu je slavný českobudějovický rodák Pavel Šporcl, známý houslový virtuos. Vstupní Open air koncert festivalu byl atraktivní již samotnou volbou jedinečného Smetanova cyklu symfonických básní Má vlast, vytvořenému nově spolu se světelnými efekty, s performery. Svým celkovým pojetím provázel diváka znázorněným programem jednotlivých symfonických básní formou jakési multimediální show.

Festival Hvězdy nad Vltavou souzní ve svém třetím ročníku s probíhajícím Rokem české hudby a projektem Smetana200. Navíc, hlavní host večera – Pražští symfonikové, tedy Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, jeden z našich předních symfonických orchestrů, bude slavit v těchto červnových dnech své devadesátiny. Založen roku 1934, zkratka F.O.K. byla odvozena od podstatných jmen film – opera – koncert. Na vynikající uměleckou úroveň přivedl orchestr soustavnou a pilnou pedagogickou prací zpětným pohledem vzato především dr. Václav Smetáček, přední český dirigent 20. století. Čtyřkový Rok české hudby nabídl tedy v Českých Budějovicích i toto významné hudební výročí. A mohli bychom ještě přidat i Světový den hudby, leč raději dost již s výročími, mají své klady, ale také otazníky. Jako přesvědčený Smetanovec již od raného dětství se trochu obávám, aby za rok nenastal zase určitý odklon z jisté přesycenosti letošním výročím.

Festival existuje a prosperuje díky Pavlu Šporclovi, znamenitému houslistovi, rodákovi z Českých Budějovic, kde dostal důležité technické základy na ZUŠ. Dnes vrací svůj vztah k rodnému městu a kraji již třetím ročníkem cenného hudebního festivalu, jenž probíhá na řadě míst jižních Čech až do 7. července. Vstupní koncert na Sokolském ostrově byl plně navštíven, což znamenalo přítomnost 750 diváků.

Pražští symfonikové se představili se svým současným šéfdirigentem Tomášem Braunerem, jenž od nové sezóny nastoupí jako šéfdirigent Opery Slovenského národního divadla. Oslavil tedy se „svým“ orchestrem finále sezony muzikální a stylovou interpretací Smetanova cyklu. Po koncertě v Praze na Vyšehradu nyní na Střeleckém ostrově v Českých Budějovicích, v místě soutoku řek Vltavy a Malše.

Orchestr byl pochopitelně nazvučen, což jako muzikant vůbec nemiluji, amplifikace je něco zcela technicky odlišného od hudebních přenosů, natož od nahrávání ve studiu. Navíc jsem získal místo v první řadě vpravo, což je pro hodnocení zvukového celku samo o sobě trochu problematické. Vnímal jsem po tolikrát slyšené Mé vlasti poprvé především vydatný zvuk kontrabasů. Houslové skupiny a violy zněly v amplifikaci poněkud bez alikvotů a jednotlivé sekce občas nepřirozeně vynikaly z kýžené homogenity zvuku celku. Prožil jsem při natáčení v rozhlasových studiích mnoho času, abych věděl, jak je mikrofon a jakékoliv zesilování zvuku citlivé na sebemenší intonační nepřesnosti. Ale amplifikací jsem již také zažil více, takže iluze nemám a zázrak jsem jistě v tomto smyslu neočekával. Je to daň za vnímání hudby v přírodě, kde to obvykle bez účasti mikrofonů nejde. Zvukovou plnost harmonie orchestru jsem ovšem vycítil zřetelně. I přes dominující kontrabasy v mém místě vnímání nejlépe v barvě vyznívala sekce dřevěných dechových nástrojů.

Interpretace šéfdirigenta Braunera mne však upřímně nadchla svou tempickou vyvážeností celku, tektonikou, přirozeným, spontánním muzikantstvím, kdy dirigent nechal proudit Smetanovu hudbu volně, dle pokynů partitury, bez osobní snahy upozorňovat na sebe. Za toto jsem mu byl brzy, již po Vyšehradu, velmi vděčen. Tím i můj zájem o jeho provedení věhlasného cyklu nabíral na intenzitě. Vždyť Smetanova hudba má tolik invence, že ji není třeba jakkoliv uměle „pomáhat“, ona hovoří sama s obrovskou výrazovou přesvědčivostí, pokud ji dirigent nechá plynout v duchu temp a dynamiky napsaných Smetanou v partituře. Tak to činili po legendárním Václavu Talichovi i Karel Šejna, Karel Ančerl, Václav Smetáček, Alois Klíma a v duchu jejich odkazu i Václav Neumann a Zdeněk Košler. Podobně zacházel s partiturou jedinečného díla i Rakušan Wolfgang Sawallisch, jen vyzdvihoval náhle netradičně jiné nástrojové skupiny v určitých momentech. Netajenou inspiraci Rafaelem Kubelíkem nám přinesl skvělý Daniel Barenboim a připomněl vkusně české hudební veřejnosti, že tento Smetanův cyklus je světově zcela ojedinělý, unikátní, nemá protějšku ve světové literatuře. Dirigent naší soudobé střední generace Tomáš Brauner jakoby navázal na nejzdařilejší přístupy k cyklu. Zřetelně nechtěl – dle výroku Karla Čapka – hledat sebe v umění, ale umění v sobě. Tímto upřímným a sympatickým dirigentským přístupem ke Smetanovu dílu mne právě neobyčejně přesvědčil.

Již vstupní majestátní Vyšehrad zaujal velebností harfového úvodu, kde první dva melodické tóny nám představují monogram B. S. Význam je motivicky podstatný pro celý cyklus, vždyť ho máme zafixován jako dlouholetou znělku Českého rozhlasu! Skupina dřev jemně navázala na expozici tématu, zněla velmi pěkně, distingovaně a kupodivu nejméně byla v barvě zkreslena nazvučením. Líbila se mi cesta tektoniky dirigenta Braunera ke Grandioso poco largamente, kde poprvé zazněl motiv Vyšehradu v plné intenzitě forte velkého orchestru. V unisonu smyčců Allegro vivo, ma non agitato se blýskly technicky smyčce v několikanásobné imitaci, kdy vše roste postupně do finální gradace. Velmi obtížnou interpretaci jakéhosi zřícení budované stavby a věštbu zkázy postavil pan Brauner s obdivuhodnou lehkostí a dirigentským nadhledem. Skladba je formálně dosti složitá. Proto jsem ocenil přehledné rozvržení formy dirigentem, zejména cestu k dominujícímu vrcholu a interpretačně velmi nesnadný závěr, kdy se v kódě ozývá hudba spojovacího motivu expozice a v závěru i harfový úvod.

Vltavu, přírodní obraz, postavil Tomáš Brauner s přirozenou prostotou, což myslím vysoce pozitivně! Neumannovská přehlednost vyvážených a obdivuhodně uměřených temp, nepřehánění stylizace dynamiky ani v základním tématu, ale ani v polkovém motivu L’istesso tempo ma moderato. Ten dirigentovi a orchestru vyšel v tempické přirozenosti obrazu české venkovské svatby přímočaře, bez přemíry novoromantických prvků v pojetí, jichž bývám někdy svědkem.

Ano, v amplifikaci a její určité nevyváženosti u jednotlivých nástrojových skupin – posuzováno z mého místa – se nemohlo dosáhnout zamýšlené jemnosti pianissim sordinovaných smyčců ve východu luny a představ reje rusalek, jak napsáno v partituře. Domyslel jsem si to v představě snadno a cítil snahu dirigenta zřetelně. Naopak plnost v následujících akordech žesťů imponovala, vydařil se přesvědčivě i „široký tok Vltavy“ v Più moto, v plně plastické široké hudební frázi, slavnostní téma Vyšehradu dirigent nezvolňoval, ponechal ho v tempu a tak ho zbavil i obvyklých náznaků interpretačního patosu.

Šárka vyzněla dramaticky jednolitě, s pevnými tempy od vstupu Allegro con fuoco. Působila jako zajímavý kontrast vůči předchozí symfonické básni. Pevnost volených temp, dirigentem exaktně v gestu avizovaných v častých proměnách, kde opět vládla uměřenost, jasná představa, viditelná v avízech dirigenta. Amplifikace zde slavila i jistou výhodu, která někdy v koncertních sálech občas zanikne, totiž zřetelnost hlubokého fagotového tónu „C“. Zesílen mikrofony zazněl obzvláště zřetelně. Výraznou, plasticky zahranou kantilénu přednesl v sólu hráč u prvního klarinetu, opět zesílení zde nikterak nezkreslilo krásný témbr lyrického sóla, které je jakoby výrazem volání o pomoc. Výborně vyšel závěr této básně v Molto vivo. A to proto, že byl bezvadně uměřený, nepřehnaný, leč ve výrazu vášnivě vystupňovaný.

Z českých luhů a hájů – neobyčejná óda na českou zemi. Moc jsem ocenil zřetelné odlišení dvou velkých celků básně – fugového a polkového. Závěr dává možnost splynutí obou celků do finální homogenity. V této symfonické básni vyšla krásně technicky i výrazově fugová část, od sordinovaného téma v Allegro poco vivo, ma non tanto, po osmi taktech druhé housle, potom violy, violoncella a mému místu blízké kontrabasy v bezvadné expozici pětihlasé fugy – bravo! Hymnický motiv v hornách zazněl naprosto spolehlivě. Pěkně vyšla zmíněná polková část, předznamenána dvakrát svým začátkem, aby se poté rozezněla v plné šíři a síle až živelného tance v obraze venkova; lidí, kteří v této krajině žijí. Vynikala plasticita zvuku ve frázích celé smyčcové skupiny.

Cyklus je geniálně završen Táborem a Blaníkem, jenž se již řadu dekád spojuje interpretačně do jednoho celku, nejinak volil plochu obou skladeb Tomáš Brauner. Tábor je ohromný monolit, tvořený jednou myšlenkou. Podkladem je zde husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci, zpěv českých vojsk, zápasících s křižáckými vojsky. Sám Smetana řekl: „Z této velebné písně pozůstává celá moje skladba.“

Tábor kreslí geniální retrospektivu, naopak Blaník předkládá z téhož tématického základu vizi budoucnosti. Zde nastal ten pravý okamžik pro avizované ztvárnění vizuálního obrazu v režii Rudolfa Stříteckého. Ten vystoupil více do popředí již v Šárce, ale zásadní výrazová příležitost nastala pro režii právě v Táboru a Blaníku. Vystoupili neobyčejně pohybově disponovaní performeři Losers Cirque Company, kteří předvedli řadu akrobatických prvků, ale co je podstatnější, v těchto finálních symfonických básních cyklu ladili zřetelněji s myšlenkovým obsahem a výrazem hudby. Vše dotvářely zdařilé světelné efekty. V symbióze s výstavbou celku dirigenta, s nádhernou apoteózou finálního velkého pochodu v Tempo di marcia. Vydařilo se interpretačně nesnadné spojení dvou hlavních motivů v Largamente maestoso grandiózním propojením hymnické husitské písně s motivem věštby Vyšehradu, jenž v harfách zahajoval celý cyklus. Sláva minulosti se nemůže per futurum minout s cílem, je zde řečeno hudbou. Vivace po předchozím Grandioso, meno allegro je působivou kódou, vizí šťastné budoucnosti země.

V době, kdy Smetana psal tuto kompozici, byla to vize vysoce odvážná, vždyť ještě roku 1824 nesměl český živel vstupovat do německého Nosticova divadla. Česky se divadlo smělo hrát jen amatérsky a pouze v neděli odpoledne… Nebývale mohutný vývoj české kultury přišel se stavbou Prozatímního a posléze i Národního divadla; dnes ani nemáme přesnější představu o vzepětí, jež tato úžasná generace kolem Smetany dokázala vyvolat. Tábor a Blaník představuje filozofii dějin, dobový pohled, jaký známe dobře od Františka Palackého. Cyklus Má vlast je de facto symfonický protějšek opery Libuše. Je výrazem vývoje obrovské snahy o národní emancipaci. Obě díla mají kořeny v mýtu, ale svou vizí míří do budoucnosti.

Ohlas početného publika byl vřelý, oceňoval jsem i prostý fakt, že nikdo mezi jednotlivými symfonickými básněmi netleskal, což bylo pro mne velmi příjemné překvapení. V programu chyběl výčet jednotlivých básní, patrně proto, že název byl vždy promítán zřetelně na velkoplošnou obrazovku. Jen u Blaníku se trochu pozapomnělo, název se objevil až v polovině skladby. Podstatnější bylo, že bouřlivé počasí dne 21. června, které pustošilo bouřkami a krupobitím řadu míst v Čechách, až zázračně nezasáhlo České Budějovice. Pavel Šporcl to zdůraznil ve svém expozé na začátku koncertu, že odpoledne již ani nedoufal v realizaci koncertu. Ano, měl jsem stejné pocity. Skutečná až zázračná změna situace. Patrně i na výšinách nebeských se uvážilo, že tolik perné a poctivé práce s přípravou koncertu nelze nevyslyšet. Po celou dobu koncertu vládlo příjemné klima, leč hodinu po mém návratu do bezpečí domova začal vydatný déšť po celou noc.

Koncert byl velmi úspěšným vstupem do třetího ročníku festivalu Hvězdy nad Vltavou. Upřímné bravo za propagaci Smetanova díla světové kompoziční úrovně, bravo dirigentovi Tomáši Braunerovi za přesvědčivou interpretaci cyklu, za všechny klady v provedení, v textu reflexe zmíněné. Přiznám se bez okolků, že jsa rozmazlen tolikerým poslechem skvělých nahrávek tohoto díla, se špičkovými orchestry, neočekával jsem tak přesvědčivý a zároveň stylově přirozený výklad díla.